čtvrtek 8. srpna 2013

S kocovinou na věčné časy a nikdy jinak

Byl jsem se včera přiměřeně opít a než na to došlo, než jsem se opil do své příjemně bratřivé a sbližovací nálady, musel jsem přece po dobu několika prvních piv o něčem přemýšlet, to dá rozum, už si ani nezadávám témata, jako jsem dříve dělával, kdy jsem si řekl například, že by mě zajímalo, jak mě vidí paní hostinská a už jsem jel jako dráha, dohadoval jsem, jestli se na mě poptala jiných štamgastů, jestli ví, co jsem zač a čím se živím, kolik mám dětí a vnoučat, zda ví, jaké mám auto a kam se jezdím koupat v tomhle horku, jestli třeba přemýšlí o tom, zda si dnes objednám jejich skvostnou drkotinu, že nevíte, co je drkotina? To se vezme hlava a koleno z prasátka, tolik hlav a tolik kolen, kolik drkotiny člověk chce v konečné fázi sežrat, v té hospodě tedy prodat a proto si myslím, že to šéf dělá tak na jednu velkou lodnu týdně, že nevíte, co je lodna? To jsou takové ty velikánské kovové obdélníkové nádoby s vysoko zvednutými okraji a sklápěcími uchy, v nichž se ve velkých kuchyních a vývařovnách přenáší kde co, od loupané cibule přes syrové maso až po ovar. Tak ty kusy mrtvého prasete se povaří s kořenovou zeleninou a po vyjmutí masa se vývar dál vaří, aby se z něj vyvařila voda a do toho sulcu se nemusela dávat želatina, která by ho zpevnila ale také poznamenala svou syntetickou chutí. Když se to poctivě nechá odpařit, sulc po ztuhnutí se nechá krájet na kostky, no ale to jsem se předběhl jako Emil Zátopek, ha, Emil, při tomto jménu se mně vybaví jiný Emil, Emil Brzóska, trenér reprezentačních vzpěračů v době našeho olympijského vítěze Oty Zaremby, který na tolik přetřásanou otázku po dopinku u jeho svěřenců prohlásil, že pokud chcete provozovat čistý sport, doporučuje vám projížďku na dámském kole kolem rybníku. Ale to jsem zase trošku jinde od oné slavné drkotiny, tak ten pán, co je vladařem v kuchyni mé oblíbené hospůdky, obere ty hlavy a kolena, nakrájí obrané maso, rozvařené kůže a to, čemu se nářečně říká podbradek a spisovně lalok, na kousky, které zalije tím hustým vývarem, ochuceným klasickým zabíjačkovým kuchyňským kořením, sůl, pepř, nové koření, bobkový list, který vznešení lidé nazývají vavřínem, a pak už se to jen nechá v chladu ztuhnout a poté krájí na zhruba čtvrtkilové kostky, které se na talíři posypou nakrájenou cibulí a pokropí octem, lidé zlatí, ten chlap by za tu svou drkotinu zasloužil Nobelovu cenu za mír, takové rozpoložení vás  totiž zastihne, pozřete-li tuto jeho manu nebeskou.

A s tím pocitem sedmého nebe po nebeské drkotině zase přesunu svou pozornost na bohy, protože to je další taková hojně diskutovaná otázka po dopingu u sportovců, jaké totiž náboženství je to nejlepší, to nejlaskavější, nejmírumilovnější a venkoncem vyznávání hodné. A že jich po světě je rozeseto více než všech svatých na nebi. Jen v samotné konfuciánské Číně jich bylo poctivě počítáno více než sto, tedy těch jaksi oficiálně uznávaných, samotných filosofických škol bylo podstatně více, a když to vezmeme kolem dokola zeměkoule, skoro každý národ má svá božstva, vedle těch nejrozšířenějších jako je islám, křesťanství nebo buddhismus, najdeme i skromnější představitele božstev, takový kmen sibiřských Burjatů nebo amazonských Indiánů má své autonomní bohy a svá woodoo, s nimiž není radno si zahrávat. Za řekou však platí úplně jiná božstva, aby bylo jasno. Směšná a neplatná. Ostatně jako svaté svazky naší víry oproti rouhačským pohanským spiskům jiných církví. Nemusím chodit daleko, vedle všeobjímajícího křesťanského boha, jemuž jsem byl představen oficiálně v hodinách katechismu (kdo říká, že se na základních školách v dobách tuhého socialismu nevyučovalo náboženství? Moravskoslovenské pomezí, zvané Kopanice proto, že tam se neoralo, ale kopalo motykou, takový to byl úhor, jsou zřejmě jiná republika než jakási Caput regni, kterou nikdo tam od nás nikdy neviděl, kdoví jestli existuje), prostě jsem vyrůstal v krajině, kde vedle oficiálního boha na nebesích ještě mí předkové znali bohyně, čarodějky, zaříkávačky, léčitelky a provozovatelky magie bílé i černé. A jejich postupy se velmi často rouhaly oficiální věrouce, protože pro své čáry používaly posvěcené předměty a pokrmy.

Leč ta africká horka, co můj kraj sužují už skoro měsíc, bych nejraději projednával s bohem slunce, já totiž pokud bych byl věřící, tak bych byl pro mnohobohou víru, mně ty polyteistické věrouky přijdou daleko lidštější než teorie jediného nechybujícího dokonalého boha, takoví antičtí bohové jsou pro mě velmi přijatelní se všemi těmi jejich podrazy a pletkami, načisto lidskými, výpravná božstva Toltéků, Mayů a Inků jsou takoví velicí parádníci, bohové mezopotámských národů jsou spíše zobrazením touhy po spravedlivém státu než něčím, co udržuje lidi ve strachu a područí pozemských božích prokuristů, do nichž se zpravidla etablovali nějakou samovolbou (když mohli vymyslet termín samohana pro masturbaci, já pro jejich autopontifikaci mám výraz samovolba) ti z povahově nejpokroucenějších, mně by se zkrátka líbilo každý můj krok a každou mou chybu či slabost projednávat s jiným bohem, s kvalifikovaným a erudovaným bohem, který své věci rozumí, pro kterého jeho obor nemá tajemství a který si ví rady, když mu položím nějakou zapeklitou otázku, který mně neodpoví: „Na tohle myslet je zapovězeno, nerouhej se!“

Chtěl jsem zkrátka říct, že bych rád projednával současný suchopár s bohem slunce a potencionální záplavy s bohem dešťů a ne všechno navalit na bedra křesťanskému unavenému a věčně zaneprázdněnému bohu, který má na starosti tolik odvětví a referátů, že neví, kde mu svatozář stojí, a to nemluvím o tom, že je vlastně pořád na školení, neboť všechny jeho obory se bláznivě vyvíjejí tempem rozpínání vesmíru, protože jako my i on uvěřil blbým ekonomům, že neustálý růst je nezbytný.

Tak o tomhle já přemýšlím, než mně přinesou další pivo. Další pivo – další zadání.

Ještě jen tak za vozem: Vzpomněl jsem ten sport a naši zlatou na olympiádě v Moskvě 1980, vedle fotbalu jsem také dělal úpolový sport, zápas ve volném stylu, řeckořímský mě tolik nebavil, protože při něm se chvaty smí nasadit pouze na horní polovinu těla, zatímco volnostylaři mají k dispozici tělo celé. Možná mám nějaký závadný mozek, který vnímá odlišně, jakkoli se nebojím svých odlišných pohledů na věci, mnohokrát již jsem se na věci díval úplně jinak, než je v kraji normou, já zřejmě nejsem hráč, mně nedělá radost vítězství, já mám špatný pocit z toho, když někoho porazím, hraničící až s pocitem provinilosti za to, že jsem tím snadným vítězstvím vlastně zneužil své fyzické či mentální schopnosti proti hendikepovanému soupeři, který je nemá a nikdy mít nemůže.

Největší radost mně dělalo, když jsem mohl někomu poskytnout pocit radosti z vítězství, nejen dětem, i dospělým, když jsem byl mladý, necítil jsem to tak vyhraněně jako dnes, jen jsem se prostě nehnal za vítězstvím, což bylo trnem v oku klukům z fotbalového manšaftu, kteří viděli rudě, když se museli dívat jak s úsměvem mávnu rukou nad tím, že jsme právě dostali rozhodující gól, no a co, krásně jsme se v neděli odpoledne proběhli v jednotných dresech po zeleném drnu, reprezentovali jsme naši kopaničářskou obcičku, i diváci přišli (později přiznali, že chodili na mě, protože moje průpovídky při hře časem zlidověly, třeba jednou křičel trenér od lajny: „Kluci, vytáhněte to!“, což ve fotbalové hantýrce znamená, že po získání míče vlastním hráčem obrana rychle v řadě popoběhne ke středu hřiště a tím přinutí soupeřovy útočníky vzdálit se z dostřelu od naší branky, protože kdyby u ní zůstali, ocitli by se v postavení mimo hru a nesměli by se dotknout míče, když trenér zakřičel tuto výzvu, já jsem se na něj otočil a stejně hlasitě jsem zakřičel: „Nemůžeme, stydíme se, jsou tu baby!“, prostě nejsem hráč, raději si zahrávám.

Před časem v jedné hospodě brávali mě padesátiletí kluci často do karet, seděli jsme u piva a hráli dětské hry jako je sedma nebo prší, nerad jsem to dělal, ale některé z nich bavilo, když jsem někdy vynášel naprosto neočekávané karty a spustil tím mnohdy oslnivé přestřelky, vyčítali mně, že příliš riskuji, ale my přece nehráli o peníze, já mám rád krásu a když to vyšlo, bylo to úchvatně krásné, jak do sebe jednotlivé zdvihy neboli štychy zapadaly, jak se potvrzovaly odhady, co má kdo v kartě, a když soupeři vynesli utajený trumf, mně moje prohra naprosto nevadila, naopak jejich výhra mě těšila jako je samé, protože to byla neobvykle krásná hra, tohle se jim obtížně chápalo, byli ochotni pro vítězství se dopustit i podvodu, pokud věřili, že zůstane neodhalen, já chápu, že se jim obtížně chápe, ono se to každému obtížně chápe, něco jiného je o tom takhle mluvit, to spousta lidí řekne, že to chápe a něco zcela jiného je to zažít ve hře, tam už to ti diskusní domnělí chápači tolik nechápou.


úterý 6. srpna 2013

Kdysi jsem prý fotil

Ale je to dávno, skoro tak pradávno, že klidně mohu říkat bylo-nebylo jako tehdy, když v jednom malém království žil starý dobrý král, co neměl velké bohatství a přesto jednou uspořádal bál.

Tehdy já kupoval ještě konfekční sedmnáctimetrovou kinofilmovou metráž Fomapan 21°DIN a motal si ji do kovových kazet od filmů Agfa Gevaert, byly na to ideální, snadno se uzavíraly kovovými víčky po stlačení obvodového pláště k sobě, uvolnění tlaku na plášť kazetu světlotěsně uzavřelo, jejich cívky měly promyšlený zářez s protisměrnými zoubky, tlačenými pružinou, takže stačilo jen zasunout zastřižený konec filmu do zářezu a protlačit přes odpor pružiny, film se sám zakousl a šel namotat do cívky.

Dělával jsem si vždy o něco kratší filmy, tak 25 až 30 políček, a jen pár delších s 40-ti až 42-ma políčky, sakra ty číslovky vypadají tak exoticky, že to asi začnu používat, bohužel nerad píšu o číslech, ale zpět, delší filmy si koledovaly o přetržení perforace počítacím ozubeným kolečkem. Ale to pro mě nebyl žádný extra problém, já v brašně nosil od začátku fotografický rukáv právě pro tyhle případy, abych nemusel improvizovat pod kabátem a podobně, kdy se zpravidla podařilo vždycky aspoň kousek filmu osvítit.
Nabít si foťák klasickým filmem, to už chce jinou rozvahu o záběru než u digitálu, kde se to práská systémem „Nasypat a vybrat“, to už bylo potřeba vybrat kompozici, ohlídat stíny, najít oranžový filtr na mráčky, protože černobílý film, to je jiný převod barevného spektra, vědět něco o doplňkových barvách, analogová barva je v amatérských podmínkách ještě dnes časově náročný koníček skutečných zažranců, ale tehdy bylo skoro nemožné udělat dvě slušné reprodukce, aby byly úplně stejné, protože v barvě už půl stupně Celsia v teplotě lázně hraje roli, a když já jsem fotil, tak se barevný negativ při pozitivním procesu ještě filtroval skleněnými filtry tří základních barev, které se vkládaly pod zvětšovák, to se zapisovaly hodnoty těch filtrů, jak to tam člověk nastrkal, udělal zkoušku, vyvolal, ustálil, zaběhl na denní světlo podívat se, jak barvy vyšly, pak se vrátil, vyměnil třeba azurový o dvě čísla hustší a znovu si dal to kolečko, jedna slušná fotka za noc byl tak průměr. Barevná hlava tohle všechno usnadnila, tam se hodnoty barev nastavovaly aretovaným kolečkem, ale já ani tehdy barvu nedělal, jen barevné diapozitivy a zpracovat jsem si je nechal v komunálu.

Fotka býval krásný koníček, o němž se muselo hodně vědět, než se zmáčkla spoušť s vědomím, že to tam najisto bude, tohle mívala moje dcerka ráda, když jsme spolu vyrazili s analogem, dneska s ním chodí sama a už nemá nikoho, kdo by jí do toho kibicoval jako tehdy já: Postav stativ semhle, ne tak, podívej, musíš tam mít tuhle větvičku jako úvod do obrazu a tenhle most se ti nesmí protínat uprostřed, to vypadá blbě, uhni s tím trošku doleva, doprava to také není ono, nevysvětlím ti proč, ale centrum upoutání pozornosti je lepší mít na levé straně fotky než na pravé, vpravo bude ve zlatém řezu to světlo, co visí nad zábradlím, no a teď chceme, aby ta větvička byla větrem hnutá, aby to mělo život, tak tam dáme šedesátinu, a zároveň chceme, aby byl ostrý ten most až do konce, stojíme skoro v jeho delší ose a tak musíme zaclonit hodně, dáme clonu 11 a pak 16 a ještě pro jistotu i 22, tři záběry budou na výběr stačit, jen budeš vždycky o číslo prodlužovat expoziční čas, no a teď si tam dej bowden, ať to nerozhýbeš rukou a zmáčkni to, a ty obrázky kupodivu vycházely, jak jsme měli v úmyslu a to se jí líbilo, amatérce milované.

Jenže dneska jsem se díval do kšeftu, co se prodává, a bylo mně z toho smutno, čtyřstovka, sakra, to je sedmadvacítka, co s tím fotit, to vyhodí dost velké zrno, to je dost citlivý film, určený do vyloženě špatných světelných podmínek, já jsem raději šel níž, i třeba padesát ASA (17°DIN) nebo i níž, bývaly i 15°DIN, ultrajemnozrnné, a dost jsem se také vyhrál s dokumentačním filmem, který měl citlivost kolem 10 až 11°DIN, tam už zrno bylo skvělé, když jsem to vyvolal třeba v atomalu nebo rodinalu, což byly konfekční jemnozrnné vývojky, dalo se s klidem zvětšovat desetkrát lineárně a uneslo to i 15ti násobné lineární zvětšení, dělal jsem z kinofilmu i 50x60 cm formáty a byly dobré, hodně dobré, co do zrna, samozřejmě. Dneska na takovou fotku si člověk koupí fullframe zrcadlovku a má vystaráno, mašinka udělá všechno za něj.

Ale pak jsem si uvědomil, že to v tom kvelbu není klasický čb film s citlivou vrstvou bromidu stříbrného, ale monochromatický barevný sendvič, no tam opravdu asi jen bude problém s kontrastem, protože třeba zelená a modrá tam podle mě vylezou dost vyblité, na to se u klasiky používaly filtry, jak je to tady, nevím, a už mě to ani tak dalece nezajímá, už to nemám koho učit a ani bych učit už nikoho nic nechtěl, protože moderní technologie chvátají svými mílovými kroky kupředu a čerta starého se ohlížejí na staromilce.

A byly i časy, kdy jsem se cítil práv hovořit grafikům do řemesla, nikoli snad, že bych je učil kreslit, tak hluboko jsem neklesl, ale vnímání prostoru jsem přednášel u nás v universitní knihovně často, protože mně připadalo, že pocit, myšlenka, názor zobrazený na grafickém listu mně připomíná pocit, myšlenku či názor ohraničený tóny v hudbě.

Tvrdil jsem, že když se muzikant zabední doma, neposlouchá nic, aby se nenechal ovlivňovat muzikou jiných, a pak si to poslechneš a je to jakoby opisoval od jiného, protože nikde není napsáno, že dva lidi nepřijdou na stejný nápad, a že s výtvarničinou je to totéž, že já namaluju východ slunce v modré, to ještě neznamená, že to, co udělal jiný v zelené, není totéž, kdo by tomu opravdu rozuměl, ten by mně asi dal klackem přes hlavu a hnal mě až za obzor, ale zase na druhou stranu musím přiznat, že mně dělá dobře, když moje názory vůbec někdo poslouchá, a když o nich ještě přemýšlí, to už je skoro orgasmus.


Kdysi jsem četl knihu Václava Laciny o deseti základních schématech anekdoty, k tomuhle bych tohle rozumování o barvičkách a tónech přirovnal, prostě něco přebarvíš, transponuješ, zrychlíš, něco vynecháš, něco přidáš, ale základní schéma je pořád stejné, stejně jako ty figurky po papíru špacírují a rozumují v románech, tak se shlukují tóny do těch pár libozvučných sledů a s barvami a prostorem je to jakbysmet. Moc už toho vymyslet nejspíš nejde, když se člověk kouká na tu dnešní postpostmoderní chlebařinu.

pondělí 5. srpna 2013

Jak se odmilovat II

Já se vám kdysi zamiloval na celé čáře, to se tak říkává, když celé fotbalové mužstvo přijde k zápasu poněkud indisponováno, například po oslavě kulatých narozenin středního obránce a lídra týmu, do nichž se připletlo narození dvojčátek pravého záložníka za výrazné spolupráce jeho souseda v ulici, hrajícího na postu pravé spojky, a ještě tak svátek tří Jiříků v mančaftu, to je předehra k jevu, o němž se později sportovní novináři vyjádří, že mužstvo nemělo svůj den a zápas projelo na celé čáře.

Já vám jednou také takhle projel na celé čáře jedno své duplicitní nezamilování, ale nebylo to po oslavě, nýbrž to nebylo pravověrné tělesné zamilování vůbec. Kdysi se do mě zamilovala, co zamilovala, zabouchla jako car kolokol, jedna krásná holka, štíhlounká brunetka nakrátko s modrýma očima, víc než bylo tehdy v kraji zvykem prsatá, asi i chytrá, ale to mě tehdy u děvčátek naprosto nezajímalo, no a po několika setkáních sešel se rok s rokem a zmizela kdesi ve světě, kde se hodlala rozmnožovat s nějakým jiným samečkem, bůh ví, že jsem našeho platonického vztahu, na jehož platoničnosti jsem měl lví zásluhu já sám, blbec počestný, který byl věrný dívce, s níž tehdy chodil, litoval, ale ne zase nějak příliš, bylo mně dvacet a život se přede mnou chtivě rozvinoval jako rudý koberec na filmovém festivalu.

Svět, ta bestie škodolibá, mně do cesty přivedl po jejím zmizení ve světě, její mladší sestru a historie se zopakovala. Dvojnásobné zabouchnutí v jedné rodině. Dennodenně mně ji připomínala, leč právě že jen připomínala. Tahle mladší sestra byla té starší podobná, ale tak nějak jí bylo ve všem trochu moc, neměla pevná sportovní prsa ale napajedla s certifikátem na kojení vodníků z mostu, neměla pevný a vysazený zadek, podepřený dlouhými svalnatými stehny jako sestra, nýbrž rozlehlou slovanskou přelévavou prdel na solidních nohách od klavíru, neměla oválný souměrný obličej ale klasickou homolkovskou hubu, zkrátka bylo jí jako povodně v porovnání s jarní přeprškou.

A tak si říkám, že mám dodnes o čem přemýšlet, jestli si sestry dnes v dospělosti jsou podobné jako vejce vejci nebo zda jsou pořád rozdílné jako den a noc, mám o čem přemýšlet, zda mají stejnou povahu či jsou jiné i povahově, prča, nic než prča na tom světě, vždyť mně to může být načisto jedno. Ale nedá mně to dodnes. Samozřejmě mě ani nenapadne některou kontaktovat nebo se s nimi nedej bůh setkat. O čem bych pak snil?

A to moje snění, to je vám taková pohádečka, jak bych vám to připodobnil, mně se sny ve spánku zaručeně zdávají, protože mě občas v noci probudí nějaký expresívní zážitek ve snu, ne, nikam nepadám a nikdo mě nehoní, já jen třeba s někým vedu rozhovor, a jak se říká u soudu, provádím důkazy, což je činnost mentálně vysoce náročná a nejde provádět v hlubokém spánku. Takže moje hladina gama, přetížená horečnou činností v archívu dlouhodobé paměti, se mně pro zbytečné činnosti jakou je podle ní i moje provádění důkazů, uzavře a vyžene můj mozek někam do hladiny beta či alfa a já chtě nechtě musím začínat zase nový diving. Ale i přes ten další ponor si ráno vzpomenu, že jsem měl sen, jen už nevím, o čem byl, už si jej nepamatuji.

A tak já už nerad usínám, protože spánek bez snů mně přijde jako plýtvání mozkovou kapacitou, raději jen ležím, zaživa sním své regulované sny, už ani nečtu, neposlouchám muziku, jen si tak existuju a občas se radostí ze života zatetelím, když se ten sen podaří a já dojdu jakéhosi mentálního vyvrcholení skoro orgastického, zatím je to dobré, přestat se vzdělávat a začít zahnívat je taková úleva, za nic neodpovídáš a nic tě neštve, protože o ničem novém se nedovídáš, šťastný život blázna Vincka.

Ale pak se mně k tomuhle mému hnípání na dvanáct taktů vyjádří dcerunka: „Tak jsem jí (své kolegyni v Kristu, s níž si své klinické případy vyměňují jako filatelisté poštovní známky) popisovala, jak jsme spolu mluvili o tom tvém nepřiznaném taoismu a jak jsi psal, že už vlastně nic neděláš, jen ležíš a občas se zatetelíš radostí ze života a ona zničehonic spontánně vykřikla: „No vždyť on už je v samadhi, materialista jeden!“
Jen jsem tě chtěla obeznámit s tím, jak jsme se na tom tvém zarputile deklarovaném materialismu opět báječně shodly...,“ dodala. Leč já jí odepsal, že co je samadhi nevím, ale určitě jsem to už někdy jedl.

Jak se odmilovat I

Před časem jsem zjistil, že jako jistou duševní profylaxi, jako nějakou formu psychohygieny a sebeobranné cvičení před zamilovaností a jinými bědnými stavy lidské duše, jsem se začal zamilovávat pouze a výlučně do jídla, je totiž snadněji nahraditelné náhražkou z dovozu, třeba nejsou jablka, tak si vezmu banán a miluji jej láskou skoro stejnou jako jablko z domácí rodné hroudy, i když pochází z nějaké středoamerické prdele, která nám nevydává uprchlé zlotřilé podnikatele, co směrem k nim svého času náš pan emeritní prezident, když ještě nebyl prezidentem ale pouhým ministrem financí, prohlásil, že nedokáže rozlišit, zda jejich penízky jsou čisté či nikoli i když to už věděla každá babička ani nemusela být kouzelná, nebo naopak, snad jenom ta kouzelná by to dokázala jak jemu, tak těm hajzlíkům tento nemorální a neetický postoj k vlastní zemi odpustit, a tak jako s těmi domácími jablíčky a exotickými banány, tak to mám i s láskami domácími a láskami z dovozu, můj pult obsahuje jablíčka i banánky, strava má prý být pestrá, leč neradno to míchat, domovina se nemá ráda s exotikou a střet obou vyvolává zpravidla potíže, a nejsou to takové ty běžné zažívací, které jdou řešit jednoduše a bryskně. 

Tyhle potíže jsou rázu závažnějšího, nezřídka člověka napadají suicidální myšlenky, když jsou jablíčko nebo banánek nepřístupnými nebo se tak alespoň s hravostí sobě vlastní tváří.
A tak hypotetické střety domovských lásek s těmi exotickými řeším ve své duši mými speciálními středami či čtvrtky, je to jako s anglickým trávníkem, nic na tom není, jen se musí jednou za týden sestříhat na 1,5 mm a obden kropit, když se to dělá tak tři sta let, je to ten pravý wimbledonský drn, no a já chlastám už pětačtyřicet let, nic na tom není, jen se jednou za týden pravidelně opiji jako člověk, abych neurážel zvířata, divoká i hospodářská, domestikovaná i nezkrocená, prostě i když máš v životě období, kdy třeba v nemocnici nepiješ delší dobu nebo zase se vyvrbí etapa, kdy piješ obden, vždycky se ukázněně a pokorně musíš vrátit k rituálnímu systému
jednou týdně / bude bídně / jenom jednou za týden / přijdu skoro na buben / a jak budu bubnovati / všechny svaté svolávati / oni přijdou jako jeden / a já z toho budu jelen

No, nejsou to verše zrovna kainarovské, natož zábranovské, ale já jsem se nikdy nepovažoval za básníka prvoligového, můj talent je spíše prostřední až poněkud venkovsky zanedbaný, jako stará opuštěná stodola, co ji už nikdo nenavštěvuje, jen jednou za pár let najdou do ní cestu již nemladí milenci, zabouří pod prastarými trámy a stodola má zase deset let nač vzpomínat, však znáte pořekadlo „stará stodola hoří jasným plamenem,“ můj talent v poslední době spíše na poezii rezignoval a rozhodl se dát do služeb kuchyně, několik skvělých neotřelých receptů za posledních pár dní vyprodukoval, třeba taková milionová polévka (obyčejná krupicová s vejcem, ale ten postup, to si nechejte vyprávět, básníka ve mně napadlo, že na máslíčku opraží kousky mrkve, petržele a zeleného hrášku, zamele nad tím pepřenkou, pak to zasype trochou dětské krupičky a tu nechá jen maličko zezlátnout, teprve poté studenou vodou rozředí a do ní dá slepičí bujon, milovanou kostku, kterou rozmydlím skoro do každého jídla namísto vývaru, a na závěr zavařit trochu krupice a rozhrkat vajíčko, pak už se jen posypala drobně nakrájenou petrželovou natí, polévka za deset korun a deset minut, ale jaká rozkoš, kam se hrabe na ten požitek štěpný verš s absolutním rýmem, jako třeba „leží Mařenka pod vodou / špatně se jí leží pod vodou / kdyby ji tak viděl její otec / nebyl by vesel její otec“

Když už jsem vzpomněl to jídlo, kdesi jsem zaslechl, že existuje cosi jako pohanská kaše, možná jsem se přeslechl, možná to znělo jako pohanková, ale u kaší je to myslím jedno, jak zní jejich jméno, je to hřích a zločin, páchaný na obětině, všechny ty kaše z nejneuvěřitelnějších surovin, slyšte: Pohanská kaše pro středoevropské křesťany? Nad tím se musím zamyslet, není to nakonec nějaká ideologická diverze? Budu muset zorganizovat ekumenické sympozium se zástupci západních i východních křesťanů, bude to asi ve čtvrtek u nás v universitní knihovně u stolu v rohu pod větrákem, na buddhisty se vyprdneme a muslimy už vůbec nezveme, protože ti nechlastají a nežerou grilované kotlety, to se pak nedivím, že je mezi nimi tolik sebevražedných atentátníků, co z toho pozemského života mají, ale teď se nesmím zdržovat, musím připravit závěry našeho sjezdu, pravděpodobně postavíme pohanskou kaši mimo zákony boží, lidské i vesmírné, za Marťany bude mluvit hostinský, za věřící já, protože věřím, že tak do dvaceti let se celý tenhle svět úplně posere, a za Maďary Eskymáci, protože jim všem rozumím asi tak stejně.

S jídlem je život někdy krásnější než s láskou, protože zamilovaný jíst musí, jinak bídně pojde, zatímco nemilovaní mohou v klidu baštit své chleby s řízkem a snít o tom, jak se milují s nejznámější kurtizánou Staré Číny, a tak já, v té chvíli nemilovaný, protože mé voňavé ovoce v té době ještě spí a není tudíž schopno produkovat jakékoli projevy lásky, v ranní pekárně jsem poplkal s voňavou mladou paní, takto ženou mého přítele (výhoda malých měst, plno přátel a jejich mladých roztomilých ženiček, které se rády smějí), koupil jsem dva rohlíčky a ona na to: „Jsou jen vaše!“ s mnohomluvným úsměvem, nevím, co jsem s nimi jako měl dělat, na to, na co jsem myslel, že může myslet, byly příliš měkké, tak jsem jí jen řekl, že mám rád, když už je takový hezký letní den, že mně to bohužel připomíná, že za chvilku už bude podzim a to i podzim vlastního života, nechal jsem si to chvilku vyvracet, a k dal lepšímu ten vtípek, jak dva policajti čekali na tramvaj a jeden se ptá druhého, kterou pojede, on říká jedničkou, ten druhý zase dvojkou, za chvilku přijíždí dvanáctka a ten první říká: „To máme štěstí, můžeme jet spolu!“ a tak jsem ji tam nechal dosyta se vyohýbat do rohlíků a vyválet v pletýnkách.


V práci jsem si na ty čerstvé rohlajzy namazal tavený šunkový sýr, pěkně navysoko, ať svět vidí, jak vysoko mám do žlabu, uvařil jsem si svou milovanou bílou kávu, co mně srdíčko neutrhne, mám takovou kávovinovou směs, má v ní vedle praženého žita a čekanky také být 15% instantní kávy, no, jestli je výrobce to, co si myslím, že je, soudím, že je tam té kávy stěží 5% a to vyhovuje mně a dozajista by se to líbilo i mé internistce, protože já bych kávu neměl vůbec a já ji mám rád, dávám si latte macchiatto nebo vídeňskou, kde jsou na to přístrojově vybaveni a zařízeni, dám si cafe tramonto nebo tricolore, to jsou takové mňamkózní kávičky pro staré mlsné kocoury, když dostanou chuť na voňavé mlíčko a žádný rozkojený prs není již dlouho v dohledu, tak si udělám tuhle moji pracovní kávičku nekávičku, rozmíchám si v ní ukázněně jedinou lžičku cukru, protože jsem diabetik, pouze v těch hospůdkách kávových, věrný české povaze, která na otázku „Kolik sladíš?“ pravdivě odpovídá: „Doma jednu, na návštěvě čtyři, ale rád mám se dvěma!“ a k té mé pracovní bílé kávě přikusuji čerstvý rohlík, někdy slaný, jindy makový, a pokaždé vzpomenu na dědu a babičku, kteří nikdy nečetli nic o tom, že strava má být pestrá a po celý svůj v průměru osmdesátiletý život snídali bílou kávu s chlebem, máslo ne, bylo drahé. A tak ani já, zpravidla když jsem ještě od večeře až k nevolnosti přežraný masa z nešťastné lásky, si na ten rohlíček asketicky a demonstrativně nenamažu ani máslo, ani jahodovou marmeládu, kterou miluji, a jím ho takhle nahatý, můj rohlíkový falický symbol. Všem okolo ovšem tvrdím, že jím střídmě a zdravě v duchu místních rodinných tradic.

úterý 31. května 2011

Jak se pije latte macchiatto

Sedím si v kavárničce, hodil jsem se do pohodičky, jak se říká, před sebou mám své milované latte macchiatto, víte, jak já to piju? Já na to mám tak vychytralou a propracovanou metodiku, že mám strach, abyste vůbec ještě někdy si pochutnali na jiném kafíčku, kdybych vám ji prozradil. Víte co? „Urobíme kompromis,“ jak mně jednou řekl můj dobrý kamarád Slovák, když jsme se o čemsi handrkovali. Já tvrdil, že to auto, co kolem projelo, mělo atmosférický zážehový šestiválec, protože jsem jasně slyšel staccato těch zástupů ventilů, a on slyšel tarokující vytočený nízkoobjemový vznětový čtyřválec. A trvali jsme každý na svém, znáte to, odborníci. On úředník, já úředník, komu čest, tomu čest, sedlákovi vidle.

Tak jsme si chvilku nadávali do hluchoněmých kopytnatců, když on debatu rázně ukončil za použití argumentu navýsost národního: „A vieš čo, Juraj? Urobíme kompromis!“ V ten okamžik mně začalo vrtat hlavou, jakýže promyšlený kompromis má tak asi na mysli, když jsme každý jednoznačně slyšeli jiný motor. A pak můj drahý východní kamarádíček pokračoval: „Tak, tak, my si tunáka na fleku urobíme akýsi pekňučký a rozumný kompromis. Vieš ty čo, kamarát moj? Choď pekne do riti!“

Ale abych se vrátil k mému kafínku, já miluju to našlehané mléčko nahoře, do kterého mně vždycky udělají dívenky z kavárny květinku nebo ornamentík z čokoládového nebo karamelového postřikovače. Začínaly prostou hvězdičkou nebo srdíčkem, ale pak některou napadlo vyndat párátko z koutku úst a udělat několika tahy z kroužku růžičku a ze spirálky psychedelický vzor, hodný opiového snu čínského kuliho. Tak mně ho takhle vyzdobené dívenka s modrým vytetovaným ornamentem za uchem, evokujícím trnovou korunu Ježíšovu, přinese a popřeje dobrého pochutnáníčka a já se ujmu svého díla. Všechno už je jen a jen na mně.

Někdo kafe bezmyšlenkovitě osladí, zamíchá a začne lemtat, tomu mohla dívenka přinést studenou hruškovou vodu a vyšlo by to nastejno. Vy vlastně možná nevíte, co byla hrušková voda, to se dávaly do vody vylouhovat krajánky, sušené měsíčky hrušek, někdo to vařil, někdo jen louhoval, jak je ctěná libost. Používal se ten nápoj jako záchranná brzda proti průjmu, byl tak účinný, že jsem jednou viděl, jak pouhý jeden hrnek tohoto nápoje, postavený na okno při bouřce, zastavil v polovině oblohy blesk. Mám na to svědka, jen je už mrtvý.

Ale rád bych se dostal k tomu kafeti, než mně úplně vychladne. Tak já si ze všeho nejdříve sesbírám z mléčné pěny ten ornamentíček, slaďoučký a jemňoučký jako pavoučí dech. Až ho mám v hubě, posypu si tu pěnu jednou várkou cukru a sbírám tu sladkou pěnu, snaže se zahrábnout i do hořké kávy pod pěnou. To je moje, mít na jediné lžičce sladkost cukru, vůni a jemnost našlehaného mléka a hořkou aromatickou kávu zespoda. Kdesi jsem četl, že v Brazílii se říká, že káva má být sladká jako dívenka prvého dne, horká jako dívenka sedmého dne, a černá jako kletby její máti, když se na to přijde. Tak nevím, Brazílie je daleko, káva blízko.

Hele, víte, na co jsem si vzpomněl s tím mým bratrem Slovákem? Zastavil mě ondyno jiný bratr, takový ten pomenší nažloutlý chlapíček, syn země žlutého draka, a povídá: „Seseptáát?“ Protože už jim rozumím, jako když bičem mrská, odpovídám: „Samozřejmě, že se mně můžeš zeptat na cokoli!“

„Só jé moženíne?

„Modřenín je obchodní název pro plísňový sýr, obyčejný zrající tvaroh, naočkovaný modrou kulturou plísně jako brie nebo gorgonzola, taky ti mohl někdo říct, že modřenín je polodrahokam, vole,“ odpovídám moudře, protože vím, že se vyzná v polévce phu, v kuřeti kung-pao, zatímco mineralogie je jeho slabší stránkou. „Jenže to není přesné, modrý může být safír, tyrkys, avanturín, dominikánský larimar, když se podaří modrý achát, je to krása, modrých a modrošedých šutráků je hromada. Kde´s k tomu modřenínu přišel, blbštajne?“

„Nežíkaám moženín, móženíne žíkám!“

„Halt, vole! Takhle se nikam nedostaneme. Řekni, jak to bylo celé, kde se to stalo a co se u toho stalo!“

„Mám obchod a plodávám, chápeš, batelka, nůž, moc peneženek, kožený, strakatý, pekný, a mám tam laketa na moucha!“

„Cože, raketu na mouchy? Nekecej!“

„Laketu, to je jak na tenis, laketa na batelky, jak tenis, laketa plác, mouša plsk a kaput. Modlá oheň, moucha mltvý!“

„Tý vole, co to máš za udělátor, to mě začíná zajímat. Říkáš, že je to na baterky, a místo strun to má dráty pod napětím, které tu mouchu spálí?“

„Spálí, plsk, modlý jiskla, a moucha mltvý. A když batelky hin, dás do sásuvky, nabijes a zase plsk! Moucha mltvý!“

„To mně musíš ukázat, ty vole, to mě eminentně zajímá, to musí fungovat i na vyšší obratlovce a na savce, jaké to má napětí nevíš?“

„15 tysíc volty, ale ukazat nic, nemá, já mál šešt laketa, a nemá nyc, pšišel chlap a vzal. To všecko. Ploč?“

„Tý jo, to je značně nukleární story, 15 kilovolt a ty s tím děláš kšefty na ulici, to seš teda John Rambo, ty vole. A co to bylo za chlapa, co ti to vzal, nebyl to nějaký inspektor?“

„Inspetól, inspetól, byl, žíká „Ukaž!“ a já mu laketa ukázala, moucha plsk, modrá oheň, laketa dobrý. A chlap žíká „A lisénsi más, moženíne? A mávám plůkaz. Čelvený pásek. Plůkazka čelvený pásek, lozumís?“ a já žíkám: „Lisénsi, co je lisénsi?“ a chlap žíká: „Aha, nemáš? Zboží zabavuje!“ a lakety vzala a šla plyč.

Pokrčil jsem párkrát vážně rameny a pomalu se začal loučit. Co se dá dělat, já to nedokážu. Jak mu mám vysvětlit, že si z něj někdo udělal prdel, mávl mu průkazem na MHD před očima, zabavil šest životu nebezpečných raket na mouchy a ještě si ho vychutnal sloganem z pohádky o třech veteránech: „A licenci máš, mouřeníne? Ne? Tak se zboží zabavuje!“ Je těžké zachovat vážnost a obyčejnou lidskou úctu k člověku, který na otázku: „Máte těhotenské kalhoty?“ odpoví vážně: „Mame. Panský nebo damský?“

Pochopil bych údiv človíčka, který mamince, kupující boty pro patnáctiletého synka a požadující číslo 11, rezolutně prohlásí, že taková noha není. Ačkoli s těmi pánskými těhotenskými kalhotami, když se tak podívám do zrcadla a stojím z profilu…

sobota 12. února 2011

Budeme dnes hledat V

Nože a kluci. Věčné téma. Věčně zpívají nože, abych tak trochu vykradl Guldbransena, a co je zajímavé, byla velká skupina holčiček, které s námi hrály hry s noži, to byly ty, které s námi lezly na stromy, do potoků a chodily krást třešně a jablka. Takové ty holky do nepohody, na rozdíl od cukrových panenek, kterých nebylo moc, protože to vyžadovalo nadmíru pevnou vůli, být cukrovou panenkou v hordě neandrtálců, kteří jimi upřímně a srdečně pohrdali. První nože byly samozřejmě rybičky, když nebudu počítat dědovo sarajevo, které ale jsem nikdy nedostal na hraní, které jsem mohl jenom znalecky zavřené potěžkat v dlani a bylo mně zase odebráno se slovy: „Nechaj noža, bolí koža!“

S rybičkami se hrály dvě zásadní a stěžejní dětské hry a to školka a roztahovák. Školka se také hrávala s kamínky, vyhazovanými do vzduchu, zatímco bylo potřeba stejnou rukou posbírat rozházené zbývající kamínky, virtuózové zvládali vyhodit i pět kamínků do vzduchu, sebrat dva, hodně vzdálené od sebe, a všech pět zachytit do téže dlaně, než dopadly na zem. Ale převážně se hrávala s pěti kamínky, nejdříve se braly dva a dva, pak tři a jeden. Obtížnější varianta byla, když se nesměly sebrané kamínky z ruky pustit a musely se pořád házet a chytat s ostatními. Samozřejmě, že kamínky bývaly nahrazeny dřevěnými kostičkami, hracími kostkami, kdečím, co bylo zrovna po ruce, byli jsme vynalézaví a kradli jsme doma jako straky, co se lesklo, už bylo dobře uschováno někde ve škvíře stromu v zahradě.

Školka se, jak jsem říkal, hrávala také míčkem o zeď, to se míček házel o tu zeď a chytal, a bylo jen na fantazii hráčů, jak si hru udělají obtížnou, házelo se za tělem, mezi nohama, pravou i levou rukou, a chytalo s otáčkou, dvěma otáčkami, s tlesknutím, do jedné ruky, pinkalo se jednou či druhou rukou o zeď, krásná hra, po níž zpravidla nastalo vyšetřování, kdopak nám omlátil tu krásnou nově omítnutou zeď, protože na křivých starých a neomítnutých zdích se hrálo blbě, to dá rozum. Je zajímavé, že podle výpovědí jsme tuhle hru neznali a nikdy nehráli, na mou duši, na psí uši. Odvážní jedinci tolerantním a nevznětlivým rodičům tvrdili, že na zeď skákal jejich Punťa, když dorážel na kočku, sedící na žebříku nad ním, že ho viděli. Ovšem, že jsou stopy psa a míčku poněkud odlišné, to některým géniům mezi námi nějak nedocvaklo.

Školka s nožem byla hodně zajímavá disciplina, při níž šlo o to, zabodnout nůž vždy špičkou do podložky tak, aby zůstal stát. Do hlíny to bylo jednoduché, tam se zpravidla zabodl dostatečně, ale do dřeva to bylo obtížné, protože jsme byli pitomci a nerozlišovali mezi dřevem měkkým a tvrdým. Někdy jsme prostě ani hrát nemohli, protože nůž od prkna odskakoval jako od betonu. A disciplíny byly podobné jako s míčkem, vestoje hod prostý, hod druhou rukou, hod z čela, z nosu a z brady, hod od pasu a od kolene, kdy se nůž musel dotýkat zmíněných částí těla. To už bylo hodně nízko a zabodnout ho skoro nešlo. A co teprve, když došlo na zavíráka. To se nůž do poloviny sklopil a házel se zpola rozevřený. Nechápu, jak jsme ho mohli někdy zapíchnout i do dřeva, když si uvědomím, že naostřené jsme je nějak nadvakrát neměli. Samozřejmě, že rybička neměla žádnou pojistku, která by takové polovičaté a nebezpečné rozevření umožnila, neměla a dodnes nemá, byť už nestojí korunu, později čtyři, nýbrž dnešních korunek osmdesát. Když se nad tím zamyslím, zde tkví nešikovnost dnešních dětí a mladých lidí, naše generace ještě soutěžily v motorických dovednostech, dnešní děti a mládež soutěží v ceně oblečení a značce elektroniky.

Po rybičce jsem měl už poměrně dospělý nůž Dukla, nevyvážená vrtulovitá potvora, s níž se nedalo házet, jenže my jsme byli právě oslněni filmem Sedm statečných a Brittovým výkonem s nožem v souboji proti revolveru osvědčeného Coltova pětiranného systému a házeli jsme svými noži kolem sebe jako pomatení. Co se dá dělat, rodiče se museli složit a nechat znovu nalakovat pobodanou školní tabuli, trénink byl nezbytný a opustit školní budovu, aniž by člověk byl zběhlý v zacházení s bowiákem, to bylo čiročiré bláznovství, když za každým rohem na vesnici číhal desperádo, dělající si zálusk na vaše bohatství, nebo Komanč, prahnoucí po vašem skalpu. Všechny stránky svých sešitů jsem měl vyzdobené kresbami velkých nožů – zabijáků, a šestiranných revolverů značně předimenzovaných délek hlavní. Moje revolvery váhou, délkou hlavně a robustností stavby rámu připomínaly lodní děla půlmetrové ráže. Co se dá dělat, nůž jako revolver, všechno jsou to falické symboly, akorát se tomu tak neříkalo.

Zato dnes už mám nože navýsost dospělé a krásné, oba, jeden si vozí prdel v autě a druhý leží v nočním stolku, kdyby mě v noci napadla myšlenka, abych se mohl bránit, některé myšlenky jsou tak dotěrné, že je nezaženete než vážně míněnou pohrůžkou. A co je zajímavé, každý z těch nožů má jinou pojistku, jinou konstrukci zařízení, které zabrání noži se nechtěně sklopit a pořezat vám vydatně nešikovnou ruku. Ale to není žádný div, protože těch pojistek je celá nůše a každá své cti dbalá firma si vymyslí svou, i kdyby to měla být jen modifikace nějaké jiné, ale je daleko spolehlivější, alespoň jak se v popisu zboží vždycky uvádí.

Myslím, že jsem zapomněl na roztahováka, ale to jistě všichni znáte a mně už se nechce psát. Mimochodem, víte, že rybička už stojí stovku? Revoluce už požírá své děti. Ale mně už to je jedno. Tady balím, sbohem a možná někdy někde na shledanou.

pátek 11. února 2011

Budeme dnes hledat IV

Když už jsem se vypořádal s kolečky (a že jich ještě zůstalo, nevzpomněl jsem hodinky, které mně udělaly moc radostí, koloběžku a klobouk, a hlavně jednu z nejkulatějších věcí vůbec, mince. S těmi se také dá zažít spousta legrace. Když jsme chodili za školu do jednoho zastrčeného bistra, spolužák Slavíček, řečený Baron, dokázal s mincemi malý zázrak. Přišel ke stolu, v kapse sušil korunu sedmdesát haléřů v drobných mincích. Když odcházel, byl zlitý jako puma, a v kapse měl korunu osmdesát, protože předváděl u stolu nějaké kouzlo s mincemi, které si do patřičného počtu od nás pozvypůjčoval a někomu opomněl vrátit. S mincemi se dá užít spousta úžasné legrace.

Vzpomínám na nějaké svazácké školení, bylo internátní, takže nás odvezli kamsi do hor na nějakou mimo sezónu zmírající chatu, a tam do nás přes den hustili ideologii, kterou jsme v noci zase vypouštěli ze svých hlav, seč jsme mohli, tam jsem se naučil kouzelnou hru s deseti mincemi a hořčičákem. Mince si ještě pamatujete, než je zrušili pro zanedbatelnou hodnotu, a hořčičák byla typická a jediná vyráběná sklínka, v níž se prodávala typická a jediná vyráběná kremžská hořčice. To sklo se používalo na všechno možné, od pití z vodovodu, přes alkoholické dýchánky, až po odměřování mouky do těsta na knedlíky. Ne nadarmo se tomu sklu říkalo kremžský křišťál.

Ale rychle k té hře, než to zamluvíme. To se doprostřed místnosti postavil na zem onen hořčičák, hráčky si sundaly kalhotky a oněch deset mincí se v roličce sevřelo mezi půlky. Při podřepu nad sklenicí se hráčka snažila umístit co nejvíce vypadlých mincí do skla. A víte, že si ani neuvědomuji, jestli se sklenice po hře vracela do dřezu nebo na stůl? Asi bych neměl další hry ani popisovat, protože byť ta organizace již zanikla, aktéři oněch her ještě žijí a mohli by se cítit ve svých osobních právech dotčeni vyzrazením jejich osobních rekordů. A že nebyly jen tak ledajaké. Například při hře s okurkou, jíž se měřila vzdálenost, kterou urazila po plácnutí na břicho, dosahovaly některé projektily zázračných doletů.

Vy mě necháte zase plácat o kolečkách a já přitom chtěl už dávno přejít na předměty podélných tvarů, které mně dělaly svého času radost, takové nějaké ty hokejky, lyže, nože a šavle. Když jsem vzpomněl ty hokejky, k nim neodmyslitelně patří brusle, vlastně také tvaru podlouhlého, a to byla legrace jako o šibřinkách, když jsem pod stromečkem jednou objevil brusle, určené pro produkci v lední revui. Otec si nerad nechával radit, protože nepotkal zatím na světě člověka, který by něčemu rozuměl lépe než on. Vždycky mně připomněl onu nesmrtelnou větu z Limonádníka: „Pouze jakýsi fotograf z Topeky tvrdil, že někde v Abilene potkal muže, který rozuměl revolverům stejně dobře jako Jesse James, ne-li lépe. Říkali mu Limonádový Joe nebo tak nějak.“ Protože otec rozuměl bruslím asi jako Jesse James, nechal nanýtovat na hokejové boty krasobruslařské brusle. Joj, to vám byla švanda! Jezdit v záklonu je samo o sobě komické, ale když se k tomu přidá neschopnost zatočit, protože při každém náklonu boty vám nízko nad ledem vezená podrážka podklouzne a poroučíte se, to se dá označit za vrchol rafinované snahy porazit soupeře jeho vlastním smíchem.

Lyžování, to byla jedna velká radost, to si nechejte vyprávět. To jsme takhle odpoledne po škole vyrazili na túru, protože tehdy se lyže nedělily na sjezdové a běžecké, ba ani na dětské a dospělé, natož na curvingové a slalomové. Všichni jsme byli vybaveni poněkud středověce, já například měl na nohou, obutých v pracovních botách zvaných filcáky, přikurtována dubiska, která si strýc přinesl z vojny na čáře, poctivá prkna po králi Vikingů, která do údolí sjížděla neměnným kursem, jaký na temeni kopce sjezdař nastavil. Na nějaké odšlapování nebo nedejbůh kristiánky či telemarky a podobné moderní hlouposti nehodlala tato tradici ctící poctivá normanská ski přistoupit. A tak se stávalo, že jsem jel bokem ke směru jízdy, když řemínkové vázání huitfeld dovolilo volně otáčet nohou na lyži, lyže držely svůj poctivý kurs k potoku a já se kochal pohledem na stále se zrychlující obraz krajiny jako z vlaku. Až náraz do protějšího břehu zpravidla uvolnil převis sněhu, který se zpod trička dostal až doma u kamen.

Měli jsme úžasně zdravý kořínek ze všeho toho mléka, co jsme od našich kravek vypili, to mlíčko se postaralo o fakt, že jsme dokázali i ta dubiska zlámat, ale nepamatuji si, že by někdo měl byť jen výron, natož zlomeninu. A že jsme šíleli při sjezdech šusem na ledě, v trasách, které jsme projeli odpoledne v měkkém sněhu a pak na to vletěli ráno za náledí, zatáčení se považovalo za zženštilost, a brzdění za zbabělost. Žádný slalom, zakroucená lesní cesta a buchy buch do údolí, sem tam někdo v zatáčce vyletěl a pan nadlesní měl v revíru o průsek víc. Ale žádné ošetřování, jen jsme solidárně počkali, až kamarád přestane hýkat s vyraženým dechem, zasmáli jsme se a jeli dál. Joj, to byly časy.

čtvrtek 10. února 2011

Budeme dnes hledat III

A zůstaneme u koleček, autíčka měla čtyři, bicykly dvě, a teď se vrátím zase ke čtyřem kolečkům, jenže v uspořádání in line, ke kolečkovým bruslím, ať nemusíte dlouho hádat. Přišla ta móda ještě v takové době, že jsem ji mohl zachytit v nějakých padesáti letech a sto dvaceti kilech, to jsem ještě byl junák osvalený a mladý Jura, a koupě takového přístroje mně nepřipadla vůbec zhůvěřilou. Na zimních bruslích jsem jezdil pravidelně, psa jsem tím přiváděl k šílenství, protože na ledě to překvapivě šlo lépe mně než jemu, ten magor mě normálně a regulérně kousal do nohou, aby mě ochromil a zpomalil. Ovšem letní provoz na inlinech, to je jiná kapitolka, asfalt je rozpálený a rozměklý, a když se vydá poctivě počítaných sto dvacet pět nebo sto dvacet osm kilo, které jsem tehdy ještě měl, na cestu, jde to poněkud hůře. Jak říkám, tehdy jsem ještě měl postavu sportovní, vedle bratří Kličků jsem vypadal jako nedochůdče, ale do toho rozměklého asfaltu jsem se bořil naprosto regulérně. Zůstával za mnou takový řídký stromeček drážek v asfaltu, jak jsem se odrážel, a kolečka neměla příliš chuti se otáčet bez ohledu na kvalitní ložiska. Tento způsob pohybu jsem brzy zavrhl a inlajny odložil do propadliště dějin.

Když už jsem u těch koleček, dost velkou radost mně dělalo kolečko, u něhož byl hrdý nápis „volume.“ V létech bigbítu zaslíbených to bylo nejfrekventovanější kolečko až do příchodu tahových potenciometrů. Dokonce se do některých mašinek montovaly potenciometry tahové, ale ovládání měly přes špagátek na kolečku jako od tříkolky. Každý svého jména dbalý zesilovač se honosil kolečkem jako bejk, čím větší, tím lepší. A to ještě mám na svém NADovi vychytávku v podobě dvojkolečka, prostě masivní kolečko volume je svislou neviditelnou škvírou rozděleno na dvě, přidržením jednoho a otáčením druhým nastavíš stereováhu, pak už jdou obě spolu a zesilují nebo zeslabují signál v obou kanálech stejně.

Další kolečka, totiž talíře gramofonů, ani nepočítám, měl jsem jich několik, jeden horší než druhý. Doma rodiče měli gramorádio Opereta, kus nábytku s vyklápěcím víkem, které skrývalo šasi s tlakem na hrot, který byl schopný vinylovou desku nařezat na drát. A přesto tupé jehly přeskakovaly a my je ještě zatěžovali žvýkačkou. To už safírový hrot drážku regulérně vyhladil po způsobu lžic melioračních strojů, upravujících příkopy podél cest. A další a další šasi jsem kupoval a žádné nebylo dost dobré, protože všechna byla laciná. Na drahá jsem neměl a tak jsem desky hobloval na těch frézách, co byly v obchodech k mání. U známých jsem vídal šasi věhlasných značek, dokonce s obrovskou tehdejší módou, mokrým přehráváním, byl to myslím výrobek firmy Lenco, kde před hrotem jel v drážce štěteček, smáčený nějakým tajuplným smáčedlem, které snižovalo tření a tím opotřebení desky. Ovšem kdybyste slyšeli, co za muziku mně pouštěl majitel tohoto výkřiku moderní technologie, tak byste ho mlátili přes hlavu tím obalem od LP Moravanky ještě déle než já.

Tehdy jsem dával k lepšímu v kruzích ortodoxních bigbíťáků, že jsem si právě pořídil nové, šesté album Moravanky, to, jak na něm má Slabák sólo na trumpetu s děličem kmitočtů a efektem wah wah. Ale pak už za rohem čekaly magnetofony a za další kazetofony, a to vlastně také patří ke kolečkům, staré dobré kotoučáky, sháněli jsme pásky Scotch nebo BASF, protože jedině tyhle byly pro nás dost dobré. Prd jsme tomu rozuměli a měli jsme doma krám, kterému bylo naprosto jedno, co mu hobluje kombinovanou hlavu, zda český emgeton nebo věhlasný produkt německé Bayerische Anilin und Soda Fabrik. Jednou dokonce kdosi přitáhl skvost, studiové pásy, a my si je na ty naše šunky namotali, aniž bychom něco tušili o tvrdosti povrchu hlav studiových přístrojů a hrubých ostrých vrstvách těch pásů, jimiž jsme si spolehlivě vyholili naše konfekční přehrávací hlavy v rekordně krátké době.

Daleko daleko později jsem si pořídil příšernou krávu kazetofon s odnímatelnými třípásmovými bednami, dal se s tím ozvučit solidní sál a tak jsem to také dělal, nosil jsem ho na akce, připojil mikrofon a diskotéka mohla začít. Když jsem nechtěl, aby se kolem něj někdo motal, zapnul jsem alarm proti krádeži, a když se k němu někdo přiblížil do dané vzdálenosti, spustila se příšerná siréna. Muselo se k němu pod určitým hluchým úhlem, jinak řval i na majitele. Měl desetipásmový ekvalizér a se všemi těmi hejblaty a čidly vypadal jako přístrojová deska dopravního letadla. Dětem bylo nutno kazetofony a walkmany kupovat pravidelně, protože jestli někdo naplňuje označení spotřební elektronika, tak jsou to ony.

O kolečkách už jen pár slov, kdysi, v šerém dávnověku, jsem si vyrobil placku. To byla tehdy ukrutná móda a nosil ji snad každý. Protože mě už tehdy narostlo pěkný kus a ještě jsem nosil v ramenou vycpané manšestrové sako, takže jsem vypadal jako dlouhovlasý trezor na cestě do vysoké pece, vyrobil jsem si podle mého názoru úžasně vtipnou placku z poštovní nálepky s typickou sklenicí a nápisem FRAGILE – KŘEHKÝ.

středa 9. února 2011

Budeme dnes hledat II

Prvním jízdním kolem bez výhrad mým byl tmavě modrý pionýr, jízdní kolo velikosti asi poloviční, měl rám z krásně tenkých ocelových trubek, chromované blatníky a zářil novotou, což na nás, muže, zocelené výpravami do okolních lesů, dobrodružnými lovy v potoku, budováním podzemních obranných systémů, kde jsme v úkrytu mohli kouřit dědovi z krabičky zcizené dutinky, zkrátka nové kolo, nepoškrábané a nerozbité, působilo jako muleta na býka.

Pamatujete přece, že na nové bělostné tenisky nebo trampky jsme okamžitě majiteli šlápli s posměšným: „Aby ti dlouho vydržely hezké!“ Dnes by takový gauner, co spolužákovi pošlape nové boty, riskoval žalobu od rodinného advokáta poškozených a hrdelní trest by se vznášel v našem mafiánském soudnictví nebezpečně nízko nad hlavou pachatele. Ještěže máme trest smrti dočasně zrušen a chopili se ho zatím námezdní vykonavatelé na vedlejší pracovní poměr.

Prvním, co se dalo na pionýru krásně udělat, byl podražení vidlic, na to nepotřebujete profíka, to zvládnete sami. Podražení bot svěříte ševci, ale podražení vidlic jde jako po másle každému, ba řekl bych, že ti nešikovnější mají v podrážení vidlic výhodu. V čem že tkví činnost, kde panují nad šikovnými ti méně zruční? Prostě jedete z kopce nebo proti nějaké překážce a z nějakých důvodů, například je potřeba odezírat, co na vás řve kopilot za vámi, nesledujete situaci před vámi, když rázem se vám propadne přední kolo do příkopu či narazí do zdi. Nehledě na fatální následky na vašem devastovaném obličeji, nastane na přední vidlici zásadní změna jejího úhlu vůči zbytku kola, která mnohdy nedovolí projít přednímu kolu pod rámem. Nejenže se tím nárazem hodně zkrátí rozvor, a tudíž kolo nedrží směr, ale je také směšně nepoužitelné k jízdě kupředu, protože jezdí stále dokola. Mimochodem, váš společník na vás řval, že právě míříte do zarostlého příkopu, když jste se ohlížel, co to řve.

V pořadí další už jsem si pořídil až v dospělosti, v jinošském věku jsem kolo neměl, vesnice, jak jsem řekl kdesi nahoře, byla toho charakteru, že kolo se buď v potu tváře vleklo na kopec, nebo ve stejném potu tváře se brzdilo ve snaze se nezabít pod kopcem. Takže další kolo jsem začal shánět (ano, mladí přátelé, tehdy se kola sháněla) asi tak v roce 1976. Protože na trhu prostě nějakým nedopatřením zase nebyla, bylo potřeba to udělat způsobem v zemi zavedeným a hojně praktikovaným všemi tvrdohlavými, kteří odmítli přistoupit na myšlenku, že kola nebyla, nejsou a nebudou. Prostě jsem šel do opravny kol v doprovodu zprostředkovatele, který znal obě strany budoucí dohody, a tam uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, hravě se dohodl na ceně dvou kol, jednoho pánského a jednoho dámského, která budou postavena z náhradních dílů. Vlastně nová kola, jen sestavená mimo továrnu. Cena byla asi o polovinu vyšší než v obchodu, protože náhradní díly jsou vždy dražší než celý výrobek, a bylo potřeba k penězům přidat láhev alkoholu, neboť náhradní díly se musely také sehnat, a kdo maže, ten jede.

Zato jsem měl krásná kola jako z fabriky, pánské modré a dámské červené, sice když jsem později někde škrábl například přední vidlici, pod modrou se objevila zelená, pod červenou modrá, díly mechanikovi přišly pod ruku, jak bůh dal, ale hlavně, že kola jezdila jako čert. Na tom svém jsem dokonce jezdil na čundry na Pálavu, v osm jsem vyjel z Hradiště a v jednu obědval v Břeclavi, bez přehazovačky, spacák na nosiči. Ovšem zážitky z těch čundrů jsou na jinou kapitolu, zde se hovoří o radosti z předmětů a nikoli o radosti z obsahu skleněných nádobek rozmanitých tvarů a objemů.

Dlouhá léta mě to kolo vozilo na všechny možné mejdany a pojížďky, kdyby mohlo vyprávět, zaručeně by bylo výborným vypravěčem, ani by si nemuselo nic vymýšlet, stačilo by úplně několik historek z nočních rychlostních zkoušek, jednu dobu jsem držel absolutní rekord v nejmenší vzdálenosti od chaty, kde sebou cyklista takříkajíc lisknul. Zdatní kolegové padali jako hrušky až v temném lese mezi vesnicemi, jeden velký muž si ustlal na konci lesní cesty, kde se napojuje na místní komunikaci, přeoral tam jakémusi domorodci zahrádku a hlavou přesadil růžový keř. Mně ovšem se podařilo ustanovit rekord, který jde toliko vyrovnat, ale překonat nikoli, po usednutí na kolo u chaty jsem jen napříč přejel cestu a z dvou nebo třímetrového svahu zahučel do potoka po břiše, skončil jsem s rukama ve vodě, a jak byl břeh porostlý trním a posetý střepy láhví, nic se mně nestalo, protože každý opilec má nad sebou jízdní oddíl andělů strážných. Ti moji měli tehdy pohotovost skoro nepřetržitě a jejich služba byla stejně náročná jakou má ochranka celebrit.

úterý 8. února 2011

Budeme dnes hledat I

nejkrásnější věc, kterou jsem si za život pořídil, tedy alespoň co pamatuju. A protože moje paměť je jako oděv chytré horákyně, budu to brát pěkně na přeskáčku, protože jako starý a školený systematik v tom mám rád bordel. Tak čím bychom začali, měl jsem třeba radost z prvního mého auta, které umělo jet dvě stě. Taková magická hranice pro rodinné sedany, chápete, něco jako automobil jménem Karel ze Tří kamarádů, navenek obyčejná škodovka a pod ní srdce závodního vozu, nadupaná koncernová dvacetiventilová osmnáctistovka, co se běžně montovala do dražších vozů a zde se ocitla jaksi omylem nebo co. Další auto nemohlo jet míň, to dá rozum.

Umíte si představit tu pýchu, která mnou cloumá, když jsem se zastavil u vystaveného auta před OBI a očumoval vymazlený interiér vystavené C4 designed by Sebastian Löeb v nádherně krvavé rudé barvě. Přistoupili ke mně dva muži, otec se synem, a zajímali se nikoli o krásu toho autíčka, ale o spotřebu, nebyli to moji lidé, když jsem jim řekl, že mám ještě žíznivější motor ve větším bratrovi téhle natuněné krásky, zajímali se kolik mně to teda bere, a já si trošku ubral, jako každý řidič, řekl jsem 8,2 – 8,5 ale teď v zimě hravě se vším tím topením a věčným zahříváním v městském provozu hravě k deseti litrům, kroutili hlavou, otec a syn, Pat a Mat, tak jsem velmi intenzivně pocítil potřebu je ještě trošku popíchnout, a jen tak halabala pronesl: „Ale to jenom ve městě, na dálnici to žere jako zjednané!“ a když aktivovali radary, protože právě dlouhá jízda je úspornější, triumfoval jsem: „To je pochopitelné, přes sto osmdesát už žere každé auto, a dvě stě si vezme ještě víc!“

„A potřebujeme my, v našem věku, jezdit dvě stě?“ snažil se mě dostat otec na svou stranu. „Jasně že potřebujeme, já když jedu sto padesát, tak se nudím a přijde mně to jako loudání! Regulérně usínám ve sto třiceti! Nastavím si pérování na hodnotu gauče, snížím světlost vozu a jedu jako pila!“ Otec a syn se pohledem dohodli, kam asi tak patřím, bystře se rozloučili, já jim přátelsky pokynul a vykročil ke své plečce, co s ní jezdím tak nanejvýš sto dvacet, když ve mně jednou za rok o dovolené chytnou saze. V Bratislavě jsem loňské léto dostal pokutu 100 € za 126 km/hod. v zóně devadesátky. Normálně bych tam měl mít sto padesát a bylo by to za rovných 500 €.

To bychom měli vyřízená autíčka, když už jsme u těch dopravních prostředků, nesmím zapomenout na kola. Co já měl kol. První stroj závodního charakteru jsem zkonstruoval z matčina nádherného starobylého velocipedu, který skladovala na půdě, protože v našem hornatém kraji bylo její kolo, uvyklé rovinám, takříkajíc na prd, neboť přehazovačky tehdy nosili akorát tak ješitní plešatí pánové. Kola té doby byla o váze středního tanku i se střelivem a posádkou, a dítě jako já, muselo vynaložit veškeré síly na to, aby takovou krávu rohatou vůbec po žebříku sneslo z půdy. Ovšem pak už jsem ji mohl znásilnit, jak jsem chtěl, jen mě u toho nesměl spatřit nikdo z dospělých.

Jako první šly dolů blatníky i s takovým tím strakatým výpletem vzadu, naprosto zbytečná věc u závodního stroje. Spolehlivost torpédové brzdy v zadním náboji dovolila odstranit i přední pákovou brzdu. Světla a zvuky, jak se dnes říká u filmu, svítilna, dynamo a zvonek, šly také do smetí. Když se připočte odlehčení o brašnu s nářadím a hustilku s hadičkou, jsme na nějaké jedné a půl tuně, s tím už se dá při závodech z kopce něco podnikat. Hlavně, že je to dámské, aby člověk nemusel jezdit pod štanglí, protože to je ponižující. Zvítězil jsem v několika soutěžích různých disciplín. O nejtmavší modřinu pod okem, o největší strup na koleně, o nejdelší rýhu řídítky na zdi, o nejdelší let přes řídítka.

Otcovo naprosto nepotřebné pánské kolo stejné značky a stejné váhy jsem v záchvatu obchodního ducha vyměnil za německý bajonet Gott mit uns!, kterých po válce bylo v každé stodole náruč. Když na to otec přišel, už ani ten bajonet mně neříkal pane a byl jsem držitelem nádherně vyleštěné mosazné objímky z pistole Browning stejné sběratelské hodnoty, pochopitelně v naší společnosti. Když to můj tehdy emočně nevyrovnaný otec zjistil, došlo heslo "Gott mit mir“ svého naplnění. A víte, že je zajímavé, že své kolo už nikdy nenašel, byť vesnice měla tehdy nějakých sto padesát čísel a kluků bývalo v ročníku pět či šest. Ovšem všichni měli velmi vyspělého obchodního ducha pro barterový obchod cizími věcmi.

Tenhle blog bude muset mít několik pokračování, protože mé věci nemají stručných osudů, naopak, přinášejí s sebou do mého života mnoho napínavého a dobrodružného, ať už to bylo v dětství, když jsem ducha podnikavého a agilního, tehdy se neříkalo hyperaktivní dítě, moravská vesnice měla pro takové dítko označení „jak z divokých vajec“, což také klidně mohl můj otec chápat jako urážku, protože jeho vejce byla všechno, jen ne divoká, pokud z kusých vzpomínek mohu usoudit.

Jenže krásná věc v mém držení mohl být také foťák nebo zvětšovák, nebo CD přehrávač nebo zesilovač nebo bedny, jsem úplně normální chlap, a chlap, co se ani trošku nevytahuje, není normální, a tady nemůžu jít na světlo boží s milenkama nebo jinýma intimnostma, zatímco machrování do mého obrazu docela zapadá, čerta starého záleží na tom, co si nosím uvnitř, ale v případu toho auta se to kryje, frajeřím s ním, před světem i sám před sebou, a odmítám vnímat, že se nachází stěží v polovině jakéhosi pomyslného žebříčku kvality a vymožeností do něho nacpaných, je moje a basta. Pukněte vztekem všichni, vy, co chcete, abych mluvil pravdu!

pondělí 7. února 2011

Máme doma vanu,

ale díky bohu jsme ji nikdy nemuseli použít.

Věříte? Nevěříte, že? Jasně, vy jste z těch, co musí mít všechno veritábl, jediní pravdomluvní, co požadují od světa jen a jen pravdu, protože nerozpoznají, co je žertem a co je míněno vážně. A svírá je úzkost, že někdy nepochopí, co byl vtip, a naopak co nebyl, a budou snad někomu k smíchu, o hrůzo! Je na nich neuvěřitelná ta úpěnlivá snaha, s níž po všech a vždy chtějí, aby je předem upozorňovali: „Pozor, teď přijde vtip!“ Sami ho nikdy neudělají, a když, tak jedině z druhého a na druhého, to se v jejich pojetí humoru smí.

Já ovšem jsem jiného zrna, já jsem muž, na jehož pravdomluvnost se dá vystavit falešný certifikát, jednou jsem dokonce přistihl Stvořitele při malé lži, když tvrdil, že žena jednou bude člověku milou a milující družkou. Soudím, že kolega Stvořitel by po tomto prohlášení byl zdatným soupeřem onoho muže, který vyhrál v jakési soutěži o největšího lháře, když tvrdil, že na japonském ostrově Orinoko zpívají vlaštovky tak sladce, že diabetici musí nosit zátky v uších, aby se jim nezvedl cukr.

Když jsem už u těch milujících žen, v neděli jsem na náměstí potkal svou dávnou lásku ze studentských let a neměl jsem odvahu ji oslovit, jen jsem jí dvakrát nadběhl, nebyl jsem si jistý, zda je to ona, nakonec jsem to poznal, leč ani podle obličeje, ani podle postavy, ale podle chůze, díval jsem se na ni zezadu a ona kladla neodolatelným způsobem nohy do jedné řady jako liška, to se mně na ní vždycky líbilo a to jí také zůstalo, jinak bych si nebyl vůbec jistý zda je to ona, ale stejně jsem nenašel odvahu ji po tolika letech oslovit, přestože jsme byli kdysi tak důvěrní, že nám všichni předpovídali svatbu, vidíte to, kdybych si vzal ji, nebyl bych tím, kým jsem, ale někým dočista jiným.

Jako správný snílek se chci s ní pořád milovat jako tehdy, když jí bylo šestnáct, nestojím o její dnešní tělo a nestojím ani o její duši, která pětačtyřicet let žila jakýsi jiný život, do něhož jsem nepatřil, a dnes se milovat s tak cizí ženou, to bych si připadal, jako bych vyhledal kurtizánu. Ale když jsem ji spatřil, když na mě dýchly vzpomínky, když jsem zase cítil v dlani její horké pevné prsy s drobnými dívčími bradavkami, tehdy ve mně opět zahořel plamen jako pod gondolou horkovzdušného balonu, a já se začal vznášet k nebesům, napřahovat ruce po obláčcích a hladit hvězdy, svítící svým uštěpačným namodralým svitem, když vidím stříbro hvězd, vždycky se mně vybaví niklovaná hlaveň revolveru, který představuje všelék na všechny trable tohoto světa, ale honem zpátky k mé lásce, když jsem ji spatřil, rozzářil se mně za očima úryvek jakési básně, co nevím, kdo se jí dopustil, a bylo to nějak takhle:

V životě jsou chvíle,
kdy vám někdo chybí
tak moc, že byste ho chtěli vytáhnout
ze svých snů a skutečně ho objímat!

Možná si myslíte, možná jste nabyli přesvědčení, že jsem praporec, oriflamme, že jsem modlitební praporek z tibetské hory Kailás, že jsem nestálá a zmítaná třtina ve větru, že za láskou jsem hnán katabatickým větrem, že jsem svírán strachem a hrůzou, že se již znovu nezamiluji, a nezažiju ten čas okouzlení druhým, okouzlení láskou druhého, to potěšení, s nímž můžete plnit tajné sny svého partnera, za jejichž naplnění on vám je neskonale vděčný, a vy přijímáte jeho lásku s blahosklonností vladaře, možná si myslíte, že mám strach z toho, že tohle vše je už za mnou a nikdy nic podobného už nezažiji.

Nemáte pravdu, já se zamilovávám v průměru jednou za půl roku. A pokaždé je to celoživotní láska. Ale také velmi dobře, skoro nazpaměť znám následující slova, která jsem si kdysi opsal, z nějakého dívčího románku. Snad Večery pod lampou nebo žena.cz, co já vím, byl to nějaký takový důvěryhodný pramen.

Ten odstavec zněl takto: Když vidíte, jak velice se typicky intelektuál bojí zamilovat, tak se vám ten strach bude zdát zprvu pošetilý. Ale on má zřejmě pro strach dobrý důvod, neboť je nanejvýš pravděpodobné, že se v takovém případu bude chovat vskutku nesmyslně. Bude přemožen svými city, které reagují jen na archaický či nebezpečný typ ženy. Proto mají někteří intelektuálové sklon oženit se pod svou úroveň. Dostane je bytná nebo kuchařka; ve skutečnosti se chytí do pasti vlastních archaických citů, za něž necítí odpovědnost. Bojí se tedy právem, protože jejich city je mohou zavést do záhuby. V myšlení jsou nenapadnutelní. V tom jsou silní a nezávislí, ale prostřednictvím citů se dají ovlivnit, přemoci, podvést a využít, a to oni velmi dobře vědí. Proto by člověk nikdy neměl chtít intelektuála nutit do jeho citu. Intelektuál jej potlačí železnou pěstí, protože ví, jak je nebezpečný.

Vidíte, už jsem si vzpomněl, kde jsem to četl. Byl to autor velmi naivních dívčích románů a jmenoval se Carl Gustav Jung, nebo tak nějak.

neděle 6. února 2011

V zimě hřeje, v létě chladí

Tohle o rumu říká pokaždé můj hostinský, když mně ho přinese s prvním pivem, aby bylo učiněno zadost mému citu pro úměru, jeden maličký, čtyřcentilitrový (prokletá moderní doba, já měl hubu na půl deci a musela jít na školení na čtyřpětinový výkon) chlapánek ruku v ruce s dospělým pivem, irsky rezavým dospělákem s vysokou mlynářskou čepicí, korunovanou velkou bublinou, malinká Biosféra II, a když to postaví na stůl, zdvořile popřeje dobrou chuť, je to muž starosvětských způsobů a ví, co se sluší, i když host je již přejeden.

Ostatně jsem si koupil podobné kalhoty, to ještě nevíte, to si nechte vyprávět, byl jsem vyslán velitelstvím naší odzbrojené divize do mého oblíbeného obchodu na výzvědy, měl jsem za úkol zjistit, zda by se nenašlo něco ve slevě, co by nahradilo kalhoty, co nosím v práci, pohodlné plandavé dědovské pytlouny, v nichž se pohodlně sedí v křesle, které však pomalu podléhaly věku. Nakupuji u Bushmanů, tam jsou co do velikostí připraveni na muže, všechny ostatní obchody nabízejí konfekci chlapeckou, nanejvýš jinošskou.

Velitel měl cosi neodbytného na starosti a tak jsem byl pověřen výzvědami za nepřátelskou linií sám. Vydal jsem se na cestu, přemýšleje, zda bude vhodnější nepřátelského strážného zajmout a přivést do štábu, kde by na něm zapracovali specialisté na výslechy, nebo přímo na místě nepřátelského jazyka za použití krutého mučení vyslechnout a zabít. Zvolil jsem druhou možnost a věřte, nemohlo mně být nepřítele líto, i když byl maskován jako mladinká dívenka v šatičkách, které ani dole, ani nahoře neplýtvaly látkou. Při ostrém výslechu se zpočátku ještě usmívala, netušila, co ji čeká, chuděra, ale když jsem ji zostřenými metodami přinutil, aby mně podala ještě větší kalhoty, ztuhl jí úsměv na tváři a seznala, že jde do tuhého.

Nebudu vás vzrušovat popisem útrap, které jsem jí připravil, abych z ní vytáhl co nejvíce informací o těch kalhotách. Že podlehla mým brutálním metodám a vyhrožování, bylo i zásluhou toho, co jsem jí ukázal z kabinky, když jsem sahal pro ty druhé gatě. Od spatření toho, co ji čeká, byla, jak se říká, na měkko, a kalhoty mně prodala bez jakýchkoli dalších obstrukcí. Řekl jsem jí ve dveřích své oblíbené: „Hasta la vista, baby!“ a dívenka roztála, na jejím místě se udělala kaluž a začala zvolna stékat pod pult.

Když jsem je přinesl domů, generalita nebyla spokojena ani se střihem, ani s materiálem. Střih prý mě dělá ještě širšího, než jsem vlivem postranních kapes, které naopak já považuji za nesmírně rafinované, protože když z tak naditých nohavic vyklouznou překvapivě štíhlé barokní piedestaly, na nichž spočívá mé sošné tělo, bývají dámy naměkko. Dobrá, střih se nám nevyvedl, ale co kvalita materiálu, ta je, co? Kdepak, prý je to jako plech, však uvidíš, jaké ti v tom bude vedro, tvrdila generalita. A víte, že měla pravdu? V těch kalhotách je opravdu v létě vedro, ale pozor, vyrovnává se to v zimě, kdy je v nich zase nekřesťanská zima. Takže přesně jako rum, jen naopak, rum v zimě hřeje, v létě chladí, mé kalhoty v létě hřejí, v zimě chladí.

No, zanechme výčtu mých neúspěchů na poli průzkumu konfekce, protože dodnes poslouchám takové to: Můžu já tě někam poslat samotného? Raději vám řeknu, že jsem si vzpomněl, jaké mně bylo vedro, když jsme se byli kdysi v srpnu podívat do zámku v Lešné, proboha, co už se tady vydává za historii, vždyť si to postavili zazobanci na konci devatenáctého století, bydleli v tom až do znárodnění, a ty sbírky mají hodnotu tak možná pro soukromého sběratele, ale takových čínských mís a váz jakože z dynastie čching, putuje po zemi tisíce, stejně jako padělků tvářících se jako japonská díla z období edo, snad jen řezby do slonoviny z Indie jsou hodny shlédnutí, jinak je to typická expozice pro Američany z dělnické třídy a Evropany z postmoderních sociálních skupin, v nichž se renesanční vzdělání považuje za zvrhlost skoro trestnou.

A ještě se vrátím k té ZOO, líbil se mně lví řev, jeho hluboké hrdelní dunění se rozléhalo údolím a i když jsem už byli snad kilometr vzdáleni, stále naháněl strach, i zvířata viditelně znervózněla, byť za celý svůj život v zajetí lva nespatřila a nemohla tedy vědět, jaká hrůza se s tím řevem spojuje, prostě lev a já, my jsme dva, a také v konírně postávaly a otáčely po nás své velké hlavy klisny nějakých ušlechtilých ras, ty se mně také líbily, měly krásné oči, skoro jako žirafy, jejichž oči se mně také líbily, mají kolem víček černé ráfky jako horníci při vyfárání, líbí se mně žirafí oči, připomínají oči zkušených pařížských dam z polosvěta, připomínají mně Kresčatik na začátku dvacátého století, o každém pohledu znám příběh, to se mně na tom světě líbí, jít a dívat se a nechat se okouzlovat snovými příběhy, které mně k pohledům na realitu špendlí vlastní fantazie.

sobota 5. února 2011

Proč jsem opustil fotokomoru II

Když jsem pochopil, že v technice to není, začal jsem studovat kompozici a výtvarnou stránku snímku. Objednal jsem si jakési odborné časopisy, začal si kupovat filmy v metráži, a fotil a fotil. Něco snad i dobré bylo, ale pořád to jaksi nebylo ono. Částečné uspokojení by jaksi i bylo, což o to, zakázky také, sem tam jsem někomu zvěčnil robátko, sem tam nějaké fotky do dětského pokoje nebo na schodiště, znáte to, za pár korun velké formáty, stačilo natónovat do hněda, krémová pasparta a hnědě namořený dřevěný malířský rám z papírnictví z tuctového obrázku vloni kolaudovaného baráku udělalo součást historického koloritu meziválečného města. A to vše za pár desetikorun na materiál.

Stejně tak portréty, jen co jsem pochopil, že výrazným středoevropským frňákům sluší mírný podhled, zhruba v ose nosu, aby se tento decentně ukryl do obličeje, začal jsem práskat usměvavé nevěsty z podhledu, jako bych se jim chtěl dostat pod sukně. No, vlastně, ale co, nechme toho. Zkrátka, líbily se samy sobě, protože některé z profilu připomínaly Alfreda Hitchocka, ale en face se schovaným frňákem Adinu Mandlovou. Zkušenosti s expozičními tabulkami se hodily, když jsem fotil děti v akci, třeba své kluky jsem nechal jezdit ze schodů na kole, protože jim se to líbilo a mně se to líbilo ještě víc, malí chlapci na dětských kolech sjíždí pár schůdků, líbivé záběry.

Noční město se fotilo samo, prolézal jsem vrakoviště a fotil motory náklaďáků, prorostlé bodláky a kopřivami, žlutozelený filtr byl při tom nezbytností, jinak by šedá se zelenou byly značně vyblité, stejně jako modré nebe, které muselo dostat drámo oranžovým nebo purpurovým filtrem. Špinavá zákoutí, nápisy na zdech, rozbité baráky, někde jsem posílal děti, ať mně tam pózují, kontrapunkt malé holčičky a rozbité zdi, úžasné napětí ve fotce, jaká tady už byla asi tak sto milionkrát.

Takhle to přišlo, jako blesk z čistého nebe jsem si uvědomil, že je konec. Že tenhle záběr udělalo už pěkných pár milionů lidí přede mnou. Zjistil jsem, že mělním stejná témata, jako jsem se dočetl v literatuře, že se pokouším pořád najít neotřelý pohled na tisíc let stejnou řeku a zjistil jsem, že holt kde nic není, ani smrt nebere, zkrátka nemám talent, a dělat jen dokonalé řemeslo, jako třeba je v městském muzeu skvělý fotograf dokumentarista, jehož obrázky jsou technicky dokonalé, ale nápad v nich bohužel není, i jeho volná tvorba je stokrát omletým pohledem na téma, zpracované před sto lety, je dobrý a vydává publikace, ale jsou to zase jen reminiscence na staré mistry. Je to však stejná domýšlivost, s níž bych například já chtěl vydat knihu těchto svých plků.

A navíc černobílý materiál zmizel z prodejen, a přecházet na barvu je šíleně složité v domácích podmínkách, jen ta teplota lázní, to aby měl člověk raději minilab, ale tam si s tím zase tak nepohraješ, tak jsem prostě zavolal tomu již zmíněnému dokumentaristovi, prodal mu fotokomoru (misky až do formátu 50x60, flašky se zabroušenými hrdly na chemikálie a zbylé balíky papírů, planfilmu a další potřeby a nesmím zapomnět na literaturu, to celé za tři sta korun, to aby se necítil zavázaný, že jsem mu nebo škole (učí externě fotku) něco daroval, prostě symbolická cena, která i mně dělá dodnes dobře, a nemusím ze sebe dělat někde v novinách hloupého mecenáše.

Pokaždé, když si někdo přišel něco prohlížet, nutil jsem ho, aby si vybral a nádavkem mu přidal, spousta lidí mě zastavuje a popisuje mně mé fotky, na které já už dávno zapomněl, protože tehdy, kdy jsem dospěl k tomu rozhodnutí, že končím, jsem rozdal všechny zbylé fotky, zbyly jen rodinné a ty mají děcka, zkrátka jsem uzavřel jednu životní etapu a stále nejsem rozhodnut, zda do té vody ještě někdy mám vstoupit, protože nafotit N.Y, nebo Atény a nechat si to udělat ve fotolabu pro mě není a na hříčky v počítači mě neužije, protože zatím počítač používám jen jako psací stroj s pamětí, prostě chci říct, že u mě to fotografování bylo nejen o záběru, ale víc o těch kouzlech ve fotokomoře, a když se to loupalo z leštičky a praskalo při sušení, člověk jel jako u mandlu, sušil jsem i rastr nebo velvet a jiné hrubé povrchy na leštičce, jen čumákem nahoru .

Je to pryč, a nechce se mi ani tak nasucho bez piva na to vzpomínat, přirovnal bych to k přezbrojení z vinylů na cd, prostě jsem rozdal všechny vinyly, nejvíc si jich zase odnesl kámoš ze školy, tamější ředitel, kolik si jich vzal domů a kolik nechal ve škole, nevím, ale mám z toho dobrý pocit a dnes, když uvidím někde starou desku na cd, ani mě nenapadne si říkat: "Hele, tohle jsem měl na vinylu, tak oni to konečně vydali?"

Umím opouštět jak věci, tak lidi, jak nejsem vetešníkem co do věcí, stejně ani co do vztahů, lidé do mého života přicházejí a zase odcházejí, dnes jen mám na facebooku jaksi moc přátel mezi lidmi, kteří rádi fotografují. Že by to znamenalo návrat k obrázkování? Nakonec proč ne? Když nebudu muset fotit, pořád mohu krásně do autorů rejpat, oni to milují.

pátek 4. února 2011

Proč jsem opustil fotokomoru I

Přišlo to nějak poznenáhlu, že jsem se na facebooku dostal zase mezi lidi, kteří fotografují, někteří amatérsky a jiní profesionálně, začalo to napohled nevinně, okomentoval jsem jeden obrázek, druhý, přikývl a poděkoval za jedno přátelství, za druhé, a šup, za nějaký čas jsem obklopen zase fotkami jako v dobách své největší slávy, kdy jsem jako amatér vyvolával dvakrát týdně čtyři pět filmů.

Do narození prvního dítěte jsem byl takový ten fotoamatér, který přinese do komunálu jednou za rok film, na němž je pět neprůhledných políček ze sjezdovky, nepředstavitelně přepálených malým boxem bez expozimetru a zkušeností, dalších pět políček je načisto čirých z koncertu, kde bylo tma jako v p... no řekněme pekle, deset políček z dovolené je krytých jakž takž optimálně, takže bylo i na nich vidět prohřešky proti kompozici a rozhýbání. Zkrátka jsem byl jeden z miliónů jiných. Pak se nám narodila dcera a já si pořídil první opravdivý foťák s možností na něm cosi nastavit.

Jmenoval se Zenit E, byl to ruský bratránek Pentaconu a všechno na něm bylo ošizené. Namísto kovové šlicky plátěná, namísto TTL měření vestavěný nespřažený expozimetr, jehož selenové čidlo bez krytu emitovalo a emitovalo elektrony do prostoru po celou dobu, co byl futrál otevřený. Samozřejmě se za čas unavilo a podměřovalo. Když se to o něm vědělo, dalo se to korigovat, když se to nevědělo, fotky stály za prd. Uměl ostřit při plné díře, ale nesmělo se zapomnět pootočením prstence zařadit pracovní clonu, slušné foťáky na to měly v těle tlačítko a v objektivu hrazdičku, když nebyly přímo v elektrice. Rus ne, ten byl mechanikuš. Ale nekreslil zle, to bych zase tomu objektivu křivdil.

Nechal jsem si udělat od jemného mechanika zasouvací krytku na čidlo expozimetru, abych ho nemusel pořád nosit zabalený jako mimino. Po nějakých sto filmech mu začala váznout spolupráce počítacího kolečka a navíjecí cívky, takže mezi dvacátým a pětadvacátým políčkem trhal perforaci, fotografický rukáv s sebou, jinak to nešlo, protože roztrženou perforaci nanamotáte zpátky do kazety ani kdybyste se pokakali národními barvami směrem kolmo vzhůru. Po dvou stovkách filmů jsem ho prodal jinému zoufalci, o němž jsem věděl, že fotí jeden film ročně.

Nato jsem si koupil Practicu PLC3, která byla už poloautomat, EE, ES, všechny objektivy v elektrice, to už byla prácička jako víno, už jenom to automatické zakládání filmů mě fascinovalo, základem k tomu byl pancolar 1,8/50, vynikající objektiv, pořídil jsem k němu ještě další pentacony, 2,8/29 a 2,8/100, víc se z ruky nedá dělat, to jsem věděl už jako začátečník. Pak jsem se rozšířil na formát 6x6 a dokonce 6x9 ale to už je jiná kapitola. To už jsem otáčel zvětšovák proti zdi nebo na podlahu a pracoval v pozitivu s formáty 50x60 cm, doma lepené misky s vysokými okraji už mohly klidně na zahradě sloužit jako brouzdaliště hejnu kachen nebo hus.

Ale to jsem se dostal hodně daleko do budoucnosti. Zatím mám Zenit, cítím potřebu dokumentovat vývoj dcery, a v kapse první dva zkušebně napráskané filmy v kazetách. Můj tchán, zavilý fotoamatér, dej mu pánbu lehké spočinutí, prohlásil, že v téhle rodině se filmy do komunálu nenosí a nahnal mě s kusem cvičného filmu a tankem do koupelny, kde jsem se učil nejdřív za světla a pak za tmy navíjet film do tanku. Tehdy to ještě bylo jednoduché, byly to tanky s kuličkami, takže nebylo potřeba přechytávat ukazováky při navíjení, jako u těch pozdějších bez kuliček. Postupně jsem se naučil všechna ta kouzla v koupelně a ve fotokomoře tím, že jsem mu koukal pod ruku, a za chviličku jsem valil sám.

Když jsem, jako jsem v autoškole získal vládu nad vozem, dostal do ruky rutinu, začalo se s experimenty, fotografoval jsem akci, koně při skoku, vlak v pohybu, zkoušel jsem noční obrázky, zatím podle expozičních tabulek, kterých byla literatura tehdy plná, protože ani zdaleka neměl každý expozimetr, tak se to prostě seskládalo do tabulek. Vypadaly asi tak nějak: například pro citlivost 21 DIN temná noc clona 5,6, čas 4 – 8 s, hvězdnatá noc clona 5,6 čas 1-4 s, šero clona 5,6 čas ¼ - 1 s, atp. S pohybem zrovna tak, jen namísto světelných poměrů tabulky uváděly možnosti jako chodec, cyklista, vlak, závodní automobil.

Nakoupil jsem literaturu a zkoušel podle návodů nasazovat lázně, experimentovat s expoziční pružností, pokoušel jsem se o Sabatiérův efekt, exponoval jsem pozitivy na plochý film formátu A4, no zkrátka blbnul jsem v okouzlení technikou. Ke konci už jsem vývojku ani netemperoval ale rovnou změřil a přepočítával z hlavy časy, testoval jsem to kouskem zaváděcí části filmu, kterou jsem osvícenou vložil do středového otvoru cívky v tanku s vývojkou, a jakmile osvícená část zčernala k neprůhlednosti, stačilo čas zdvojnásobit. Totéž s ustalovačem, stejný kousek černého filmu do tanku, a jakmile zprůhlední, tak ještě jednou tolik a máte ustáleno. Už jenom vyprat. Rozdělíme si to povídání na víc částí, co říkáte? Mě už bolí huba.

čtvrtek 3. února 2011

Stalo se

Byl jsem kdysi tázán, zda se mně současný režim zdá lepší předešlého či snad naopak. Zda se mně žije dnes lépe a radostněji než v totalitě, jak se dnes říká. Abych řekl pravdu, neznám odpověď. Tedy odpověď v tom smyslu, jak asi tazatel chtěl slyšet. Představoval si po vzoru klasických mentorů, že se budu řídit pravidlem: „Tvá odpověď budiž ano, ano, ne, ne.“ Ale život přece není tak jednoduchý a lineární. Krásně to řekl pan Kopecký, když mu byla položena stejná otázka: „Žili jsme špatnou dobu, která měla své dobré stránky, dnes žijeme dobrou dobu, která má své špatné stránky.“

Nemá smyslu rozebírat klišé, pravící, že jsem-li mlád, užívám si a mám se fajn kdekoli a s kýmkoli. A dnes, kdy jsem stár, už se svět může roztrhnout, aby mě zlákal svými krásami, a já polehávám a podřimuji, protože už mě pranic nezajímá. Že zamlada jsme stále něco vymýšleli, organizovali a prováděli, a ponejvíce věci, které nebyly zrovna podle představ našich rodičů, učitelů, velitelů a představitelů. Náš svět bylo jedno velké ochotnické divadlo, které režírovalo naše neutuchající libido.

Já si nemyslím, že hodnotit dobu, její protagonisty a oddělovat zrno nezlomitelných od vždy loajálních plev pomocí politických berliček je nějak nadvakrát moudré. Rozebírat a žehrat na včerejšek či dnešek. Pomlouvat ten zatracený život, jaký je mrcha nespravedlivý, když v době, kdy jsem měl chuť cestovat třeba pěšky, byli jsme uzavřeni do klece, zatímco dnes můžeme vyjet kamkoli a zase na to nemáme peníze. Vlastně je to pořád stejné, kufr jídla a hurá o prázdninách na týden na Jadran. Jen ten guláš a lečo dříve manželky zavařovaly do sklenic po večerech doma a to jídlo bylo poměrně chutné, zatímco dnes se to koupí v supermarketu bez námahy, ale je to všechno mizerný blaf.

Politika? Umění? Politické umění? Herec, režisér, stejně jako úředník či voják je loajální k prodloužené ruce státu, která ho živí. Tu prodlouženou ruku představují představitelé. V režimech totalitních tvrdá a buranská politická moc, v režimech demokratických moc špinavých peněz v rukou bezpáteřných politiků a jejich mafiánských kmotrů. Probírat, co je lepší, v jaké době vznikají lepší díla, přesahuje délku zbytku mého života.

Nu což, stalo se, prožil jsem svůj život, jak jsem uměl, a nemá smyslu začínat každý odstavec slůvkem kdyby. Slyšte o mém sobotním večeru. Ledva jsme se jakž takž vzpamatovali ze silvestra, ledva jsme si trochu vylízali rány, už se na nás nahrnula další pohroma. Nic zlého netuše, zašel jsem si v podvečer na jedno pivko, znáte to, jen tak na trávení tam jedno zasunout, žádné takové to: „Vejdi do nitra a moc se tam neroztahuj!“ jak se říká, když toho hodláme zmarnit rybník. Nevinné pivo se do mě ukládalo jako vyhořelé palivo do meziskladu, když se dovnitř nahrnula partička k pohledání. Hned začerstva u výčepu si úžasným topspinovým švihem nalili do hlav rumy a zapili je pivem. Pak si vzadu vzali nástroje a začaly se dít věci.

Dal jsem si tedy ještě jedno, poslední, a čekal, jak se věci vyvrbí. Z důstojných pánů vylezlo, že se jedná o jednu z posledních zkoušek, něco na způsob generálky v divadle, prostě tvrdili, že mají poslední zkoušku před silvestrem. Chápete, je časný únor, a oni zkouší na silvestra. Na příštího silvestra, aby bylo jasno. Dobrá, dal jsem si ještě jedno, protože šéfdirigent už rozděloval hlasy, což dělá vždycky, když má kolem jednoho promile. S rumy a pivy se prudce zvedl provoz, paní hostinská začala psát hráběmi, místo účtenky si na stůl položila klasickou A4, aby si nepopsala celý bloček účtenek. Za hustého provozu ve směru od výčepu k nám se odehrávala ta poslední zkouška na příštího Silvestra, ale to vám byla taková přeháňka, že katabatický vítr je proti tomu vlahý jarní vánek, kontrabasista se přel s kytaristou o své verzi kterési Ježkovy písně, soudcovala jim výčepní.

Pak po telefonátech přísedících začaly přicházet děti účastníků, jedno vleklo za zádech velkofutrál s elektrickou kytarou, bráška nesl kombo, jiné táhlo po zemi kufr s altsaxofonem, kapela se rozehrávala a zároveň s přibývajícími promile vadla, hráči se střídali a všechno to zpívalo jako husité u Sudoměře, když však začaly praskat první vlásečnice a oči se zalévaly krví, zatroubil jsem zbaběle k ústupu. Očekávám, že zbytky vojska leží na místech, kde padly, ještě dnes.